Pocta Františku Kavánovi

Velectěný pane, mám náramně rád Vaše krajiny, které jsem sem tam viděl na výstavách nebo u známých. (…) Měl bych náramně rád od Vás něco doma, na stěně, abych si v tom mohl někdy koupat oči a srdce. (…) Můžete mi vyhovět? Byl bych tomu velmi rád.

Autor: Jiří Aubris. Publikoval Ondřej Hornig 29. 2. 2009.

I tato slova – samotného, jindy tak břitkého literárního kritika F. X. Šaldy – zazněla koncem letošního února v rámci večera slova a hudby věnovaného velkému českému krajináři Františku Kavánovi.

Tento večer připravilo ve spolupráci s Klubem Betanie Krkonošské muzeum v Jilemnici. Jeho cílem bylo poukázat na málo známé stránky osobnosti krkonošského umělce, tj. představit Františka Kavána také jako mistra slovesného umění. Pro tento účel vybral ředitel muzea PaedDr. Jan Luštinec neobyčejně zajímavé ukázky z Kavánovy korespondence, esejistiky i básnické tvorby. Publikum tak mohlo nahlédnout do tajů Kavánovy duše, a to především zásluhou vynikající citlivé interpretace Tomáše Hájka, dlouholetého člena jilemnického Montalbanu. O nádhernou atmosféru večera se velkou měrou zasloužili také mistři klavíru a violy – Radek Hanuš a Eva Čančíkova.

Vlastní program zahájil velmi fundovaným uvodním slovem Jan Luštinec, který alespoň v hlavních obrysech vykreslil neobyčejnou osobnost Františka Kavána. Poukázal na Kavánův všeobecný přehled, jazykové znalosti, ale také na jeho neobyčejnou skromnost, která se odráží mj. v jeho korespondenci. Jan Luštinec připomněl, že se Mistr Kavan občas podepisoval jako „pantáta ze Lhoty“, a správně zdůraznil, že takto mohl o sobě s nadsázkou psát právě jen sám Kaván. To potvrdila i řada dopisů významných českých osobnosti, jež Kavánovi projevovaly zaslouženou úctu a vážnost. „Já tolik miluju Vaše krajiny! Je v nich tolik tichého života, a tolik snu i vůně, je v nich všechna Vaše smutná duše utonulá, všechno to podivné, příbuzné ticho víček, přimknutých mučivou radostí,“ píše s obdivem v dopise Fr. Kavanovi spisovatelka Růžena Svobodova.

Podobně se vyjadřovali i mnozí další, vyslechnout jsme mohli např. slova básníka Jiřího Mahena, malířů Karla Špillara, Jana Minaříka či Jana Honsy. Některé dopisy byly psány s uctivým odstupem, jiné s přátelskou důvěrnosti, ale všechny se shodovaly v jednom: v úctě a obdivu ke Kavánově tvorbě i ke Kavánovi jako člověku. Zaslechnout jsme to mohli i v eseji sochaře Ladislava Havlasy Rozsévač krásna modelem. Citujme alespoň několik jeho slov věnovaných Fr. Kavanovi: „Jeho myšlenky o umění, poměr k přírodě a člověku, byly vyznáním apoštola krásna, který miloval ve své uzavřenosti chrám přírody. V souznění barev vyzpíval o přírodě nejkrásnější hymnus a citem prostouplý předal jej budoucím. Vnikl tak k podstatě české krajiny a svým dílem oslavil její spanilost.“

Velice zajímavé byly i další texty, jež za pozdního únorového večera zazněly: brilantní a prozíravá Kavánova studie věnovaná mladému, tehdy začínajícímu malíři Antonínu Slavíčkovi, Kavánova korespondence adresovaná spisovateli Karlu Vaclávu Raisovi či tajuplnému básniku a malíři Karlu Hlaváčkovi. Opomenout ovšem nesmíme Kavánovu básnickou tvorbu, jež byla vyvrcholením celého večera. Pro většinu publika byla asi až přízračným zjevením netušené, dávno v říši zapomenutí zasuté krasy. Svou snivou melancholičnosti, něžnou laskavostí i vytříbeností básnického výrazu a formy se dotkla srdci přitomných.

Skončeme tedy slovy básníka Františka Kavana: „Já trudný, složitý, všem trudným, složitým/ s pozdravem tiskna neznámou dlaň,/ po slunné stezce zabloudit přeji/ do domu bezhříšných, veselých.“

Pořad Klubu

Přesýpání nálad
Přesýpání nálad

Sociální sítě




© ČKA Klub Betanie 2024, vytvořil Ondřej Hornig