Z myšlenek českého kavalíra

18. září 2008 se v rámci Klubu Betanie uskutečnil v prostorách nové výstavní síně (čp. 1) Krkonošského musea v Jilemnici pořad věnovaný myšlenkám Jana Nepomuka Františka hraběte Harracha (1828 - 1909).

Autor: Jiří Aubris. Publikoval Ondřej Hornig 19. 9. 2008.

Ve stylovém prostředí velmi úspěšné výstavy, za skutečně hojné účasti lidí z blízka i daleka, se dostalo osobnosti tohoto významného, dnes neprávem pozapomenutého českého politika skutečného zadostiučinění. A plným právem. Vždyť jen samotný výčet aktivit tohoto osvíceného (nikoli osvícenského!) hraběte by se vymkl možnostem tohoto článku. Tak jen namátkou připomeňme alespoň některé zásluhy Jana Nepomuka Harracha: rozšíření jilemnického zámku a jeho parku, stavba Národního divadla a současné budovy Národního musea v Praze, modernisace sklárny v Harrachově, postavení železniční trati z Martinic do Rokytnice nad Jizerou, ochrana přírody, charitativní činnost, podpora českých umělců a vědců (včetně např. B. Smetany a K. J. Erbena) a různých spolků, zavádění moderních metod hospodaření, snaha o rovnoprávné postavení Čechů v rámci rakouské monarchie, podpora vídeňských Čechů, postavení rozhledny na Žalém, rozvoj krkonošské turistiky, počátky lyžování v Čechách...

Zmíněný večer byl, jak již bylo řečeno, věnován především myšlenkovému odkazu hraběte Harracha. Interpretaci jeho textů svěřil ředitel Krkonošského musea Jan Luštinec mladému umělci z nedaleké Poniklé - Tomáši Hájkovi (člen jilemnického Montalbanu, ponikelského Divadelního souboru J. J. Kolár, pražského divadla Apropo aj.). A lze bez nejmenšího ostychu konstatovat, že tato volba byla skutečně šťastná. Tomáš Hájek přistoupil k textům Jana Nepomuka Harracha s velkou  vážností,  úctou  a  uměleckou  skromností.  Promyslel  každé  slovo,  nechal  plně  vyznít poselství obsažené v textech hraběte Harracha a sám zůstal skromně v pozadí.

Právě umělecká skromnost byla spojovacím článkem interpretace slovesné i hudební. O umocnění myšlenek Jana Nepomuka Harracha se velkou měrou zasloužili dva vynikající musikanti - Radek Hanuš (uznávaný klavírista a varhaník, pedagog vrchlabské ZUŠ) a Šárka Petříková (housle). Zatímco o uměleckých kvalitách R. Hanuše nikdo zřejmě nepochyboval, suverénní výkon mladé, mnohým divákům asi neznámé houslistky Š. Petříkové byl milým překvapením. K úspěchu celého pořadu  významně  přispěl  také  citlivý  výběr  skladeb A.  Dvořáka,  B.  Smetany,  J.  Suka  a  F. Schuberta.

O krásný večer, na který se jen tak nezapomíná, se však v první řadě zasloužil ředitel Krkonošského musea v Jilemnici Jan Luštinec, autor v posledních letech již druhé, opět velmi úspěšné výstavy věnované Janu Nepomuku hraběti Harrachovi. Opět se ukázalo, jak výjimečnou osobností tento uznávaný historik pro Jilemnici je.

Zapomenout samozřejmě nesmíme ani na spolupracovnice Jana Luštince. O vlastní výstavu i úspěšný večer se nemalou měrou zasloužily také zaměstnankyně Krkonošského musea v Jilemnici. Možná si málokdo povšimne jejich obětavé, odborně fundované práce, bez níž by však nebylo naše museum tím, čím je. Není náhodou, že kvalita prohlídek, resp. výstav, je u nás v Jilemnici považována skoro za samozřejmost.

Vraťme se však k hlavnímu programu večera, myšlenkám hraběte Jana Nepomuka Harracha. Jan Luštinec zde pro publikum připravil opravdu poutavý exkurs do života našeho kavalíra. V úvodu zazněl dopis patnáctiletého hraběte Harracha, v němž svému vychovateli (básníku a vědci) J. E. Wocelovi nadšeně píše o inscenaci Klicperova Rohovína Čtverrohého, v níž sám hrál - spolu s A. Schwarzenbergem, R. Kinským, M. Lobkovicem aj.

Neméně zajímavý byl úryvek z Vypsání cen za nejlepší dvě české opery a náležité k nim texty. Posluchače silně zaujalo vřelé vlastenecké cítění hraběte Harracha, který těžce nesl, že tak hudbymilovný národ neměl svou vpravdě národní operu. Jilemnický kavalír ovšem nezůstal jen u

slov a stesků - a vypsal dvě ceny po 600 zlatých (!) za takovou operu a po 200 zlatých za libreta. Velkorysost  hraběte  (tehdy  třiatřicetiletého)  se  projevila  také  tím,  že  oceněné  opery  zůstaly „výhradním jměním p. skladatelovým“, pouze si stanovil podmínku, že se premiéra uskuteční v některém pražském divadle.

Návštěvníky nedávno skončené výstavy nepřekvapil další text hraběte Harracha - dopis Bedřichu Smetanovi, v němž ho zpravuje o udělení ceny za operu Braniboři v Čechách. Jak při následné večerní (či noční) prohlídce podotkl J. Luštinec, tehdy na to B. Smetana reagoval slovy, že snad konečně ze své skladatelské práce bude také něco mít. Nebylo divu, minimálně na rok se B. Smetana zbavil existenčních starostí.

Zacitujme z tohoto Harrachova dopisu alespoň krátkou ukázku: „Odesílám Vám tedy s potěšením cenu 600 zl r.č. v šlechetném závodu dostihnutou a přeji si, aby Vás, jenž cenu tuto přijímáte, tatáž snaha o povznešení našeho domácího hudebního umění povždy naplňovala, kteráž mne naplňovala, když jsem tuto cenu vypsal. (...) K nastoupené Vámi dráze, by povedla k slávě Vaší a národu našeho, přijmětež mé srdečné blahopřání.

Velmi poutavý byl další text - úryvek z Harrachova nejvýznamnějšího politického spisu Spása Rakouska (1865). I zde se jasně odráží hluboké vlastenecké cítění hraběte Jana a jeho pevné politické názory založené na austroslavismu. Těžce nesl podřízené postavení Slovanů v rámci Rakouska a zároveň varoval před zavedením dualismu, který by byl zkázou Rakouska. Skoro až prorocká slova, naplnila se za 50 let.

Justitia regnorum fundamentum. Bezpráví mstí se samo časem svým. Národnost a náboženství jsou morální sloupy budovy státní; kde náboženský cit a národní vědomí ještě žije v národech, tam se šlechetnost a vlastenectví ujmouti a vyvinouti může. Upírání principu národnosti jest zaslepenost. (...) Touha po spojení se stejně mluvícími jest přirozená, potlačování jedné národnosti druhou božskému zřízení se příčí, a jest tedy hříšné. Buďme tedy spravedliví, ctěme cit národní.“ Tak psal potomek rodu, který dal našemu národu jednoho z největších arcibiskupů, v polovině 60. let 19. století. Marně...

I další myšlenky ušlechtilého aristokrata, když hodnotí tehdejší rakouskou politiku, jako kdyby promlouvaly přímo k dnešku: „Tu spatřujeme tutéž bezzásadovost, marně čekáme na nějakou iniciativu, poněvadž dosavadní rakouské politice jakýsi jednotný, daleko a do budoucnosti sahající plán nebo úkol chyběl; posud byli jsme vždy vlečeni a zevnějšího tlaku poslušní. Státníci naši hleděli jen, aby s nouzí přítomnost překlouzli, o budoucnost nedělali si starosti a vše zdálo se daleké, co zrovna nevyhnutelně činu nevyžadovalo. Jedinou úlohou (vlády) bylo status quo udržeti, aniž by bylo pomyšleno, že kdo nevydobývá, jenom stále ztrácí; aniž by bylo pomyšleno, že činnost udržovací nemá smysl, když předmět její dávno pod rukou zmizel. Budova státní od r. 1815 je již vetchá a nemůže Rakousku žádné ochrany poskytnouti; ona se již ve zříceninu rozdrobila, v níž zchytralé moci tajně i veřejně násilím a lstí po záměrech svých se honí.

Ostře se hrabě Harrach postavil proti připravovanému dualismu, v němž správně viděl cestu k zániku Rakouska. Zajímavé je, že na jeho myšlenky navázal, ovšem již pozdě, poslední rakouský císař a nekorunovaný český král Karel I. „Jediný pramen života a trvání Rakouska co velmoci, a ochrana jeho před pádem jest pouze nejdokonalejší rovnoprávnost všech národností, změněné postavení říše k Německému Bundu a změna v zevnější politice vůbec. (...) K rovnoprávnosti, kterou za jedinou spásu Rakouska pokládám, vede jedině zásada federalismu, pokud se srovnává s celistvostí a  postavením  říše  co  velmoci.  Z  tohoto  důvodu  musí  se  jak  od  říjnového,  tak  od únorového patentu upustiti, neb již říjnový diplom vytvořil dualismus, na nějž Rakousko trvale postaveno býti nemůže. (...) Ještě je čas, ale vrchovatý, abychom vykonali úlohu svou co Rakušané, ještě můžeme, ačkoli jen částečně, dohoniti, co jsme dříve zanedbali.

Velmi málo známou kapitolou života hraběte Harracha, otce vídeňských Čechů, je jeho neúnavná péče o krajany v hlavním městě mocnářství. Úryvky z Harrachovy studie Čechoslované ve Vídni (1881)  byly  tak  zvlášť  poutavé. Zajímavé je,  že  právě  Čechy  ve Vídni a  Slováky v  Uhrách považoval za nejohroženější skupiny slovanského obyvatelstva v Rakousku. Opět se tu projevily vlastenecký zápal a hluboké mravní založení Jana Nepomuka Harracha: „V první řadě musí národu českému o to jíti, aby rodáci, které do Vídně vysílá, nebyli mu odcizeni, tedy aby lid český zde nepřestal česky smýšleti a cítiti a aby zde v hlavním sídelním městě, kde se všecky popudy prostopášnosti a mravní kluzkosti sbíhají, v ohledu mravním nezahynul.

Neúnavná byla snaha českého šlechtice o to, aby zajistil vídeňským Čechům české učitele a také české kněze, kteří by česky kázali a zpovídali. V této věci neváhal naléhat ani na české biskupy, aby se zasadili o zjednání nápravy: „Episkopát český by se měl té důležité otázky uchopiti a měl by na zřízení českých far i u vídeňského arcibiskupa naléhati.“ Hrabě Harrach podporoval zřízení českého národního domu ve Vídni, ale také výstavbu dělnických domů pro české dělníky na předměstích Vídně.

Známější jsou aktivity hraběte Harracha v oblasti výstavnictví. Tyto snahy připomněl jeho projev na  Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895: „Když přemýšlím, jak je možno, abychom svou budoucnost zachránili, abychom pozici upevnili, přicházím vždy k tomu úsudku, abychom hleděli všechny naše síly v tomto národě českoslovanském spojiti, aby žádná část našeho národa se nevzdalovala, žádný faktor vyloučen nebyl, k tomu ale jednohlasně zapotřebí obětavosti, lásky, která neodsuzuje nikoho a která naopak spojuje všechny síly. Budeme-li se této lásky držeti, bude budoucnost národa našeho zabezpečena!

Samostatnou kapitolu literárního odkazu Jana Nepomuka Harracha tvoří jeho korespondence. Ta byla zastoupena alespoň několika příklady. Ten první (z 5. února 1875) dokumentoval snahu jilemnického kavalíra pomoci Slovákům utlačovaným Maďary. A opět nezůstalo u slov. Prosazoval podporu pro mladé Slováky, kteří by mohli studovat (po zrušení slovenských škol v Uhrách) v Přerově. Další dva listy, taktéž adresované českému politikovi a příteli dr. F. L. Riegerovi, odrážely opět hluboké a upřímné vlastenectví hraběte Harracha a jeho úzkou citovou vazbu k našemu kraji pod Krkonoši.

Dopis z 18. července 1900: „Namáhavá práce na Krkonoších mě poutá zde - chci, dokud mi Bůh popřeje sil dostatečných, za zvelebení našich hor přispívati zakládáním závodů průmyslových na naší Jizeře, kde jsme dráhu železní si postavili.

Poděkování za gratulaci k udělení řádu Zlatého rouna (1896): „I já pohlížím na vyznamenání mé ze stanoviska politického pro národ český důležitého - kéž by se konečně smýšlení kruhů rozhodných obrátilo - aby Slovanům bylo dáno to, co spravedlnost požaduje - v tom vidím jedinou Spásu Rakouska. (...) Kdyby jen Bůh dal, abych se úplně uzdravil, bych opět pracovati mohl k uskutečnění ideálů našich! i bojovati mohl neohroženě proti nesprávám.

Až dojemně se jeví, jak hluboce soucítil hrabě Harrach se svými horaly. Ani v dopise (z 10. července 1887) M. Červinkové - Riegerové, v němž slibuje podporu feriálním osadám pro chudé městské děti, na ně nezapomíná: „Mám chudého lidu na statcích svých dosti a věru děti tohoto lidu ku příkladu na Krakonoši, ačkoli na zdravém vzduchu, předce ještě větší nouzi trpí než děti ve městě. Povinnost má je tedy předně tam podporovati, kde hlad a bída jest větší! Proto mi nelze také na horály naše zapomenouti.

Poslední  text  již  nebyl  z  pera  Jan  Nepomuka  hraběte Harracha.  Šlo o výňatek  z  nekrologu otištěného v Časopisu turistů v lednu r. 1910. Byl opravdu tou nejkrásnější, přestože bolestnou

tečkou za celým večerem. Autor nekrologu nejprve shrnul hlavní zásluhy hraběte z Harrachu o českou turistiku - vybudování stezek pro turisty v letech 1870 - 1879, podporování turistických spolků, zvl. Klubu českých turistů. Vznesen byl již tehdy požadavek (iniciátorem byl sám řídící učitel Jan Buchar!), dodnes nenaplněný, aby hraběti Harrachovi byl postaven na Vysokém kole či na Kotli důstojný pomník z tvrdé krkonošské žuly.

Nejpůsobivější byla ovšem závěrečná, osobně laděná pasáž nekrologu: „Osobně byl hrabě z Harrachu kavalír každým coulem, mužem srdce i ducha jemného, přístupného šlechetnému hnutí; v tom smyslu zůstane jeho památka vezdy čestná a milá. (...) Bolest nad ztrátou urozeného Čecha v národě českém je všeobecnou, tím větší, poněvadž náhrady za tuto ztrátu není.“ K tomu není co dodat.

Fotogalerie

Fotografie - P1080952.JPG
Z myšlenek českého kavalíra

Pořad Klubu

Z myšlenek českého kavalíra
Z myšlenek českého kavalíra

Sociální sítě




© ČKA Klub Betanie 2018, vytvořil Ondřej Hornig